Sýrie - co bylo, je a může být? 

Sýrie slaví první výročí pádu Assadu. Takže v první řadě gratulujeme Syřanům. A my co se identifikujeme jako syrští Kurdové gratulujeme i sami sobě. Dál doplním pár věcí, se kterými už se budu možná opakovat, ale je to vzhledem k výročí zase vhodný. Sýrii u nás rozumí ještě míň lidí, než Palestině, ale jasných postojů Evropana na pohovce ke k tomu v diskuzích snad ještě více. Z pohledu Syřanů je to jasný. Největší vrah byl Assad a nikdo nemůže být horší. Tolik lidí co Assad nepovraždili jakýkoli islamisté ani v součtu. Zatímco průměrný Evropan doma skloňuje slovo islamista, Syřané můžou vyjít ven na trh beze strachu, že na ně spadne z letadla bomba. Můžou žít beze strachu, že přijdou tajní a oni, nebo někdo z rodiny zmizí ve věznicích. Režim Assada povraždil ve vězení desítky tisíc lidí. Prostě zmizeli. Jako první věc po pádu Assada začala většina syrských rodin pátrat po osudech svých blízkých. Můj nejsilnější dojem už z prvních návštěv Sýrie byl ten, jak strašně se lidi Assada bojí. To i v Rojavě, kde měl Assad jen omezenou kontrolu. I tak se ale lidi obloukem vyhýbali Assada checkpointům, čtvrtím pod jeho kontrolou, i distribučním místům kde se vydávala humanitární pomoc a byla tehdy v Qamishli pod kontrolou Assada. V režimu lidé viděli smrt. Zlou zkušenost měl v rodině defacto každý. Syřané se opravdu báli víc režimu, než Daeshe.

I v Sýrii je samozřejmě spousta lidí, kterým je stejně jako mě líto, že skutečně demokratickou opozici zlikvidoval Assad jako první. Naprosto cíleně. Přesně to potřeboval, aby nebylo koho podpořit a aby mohl věc postavit tak, že bojuje proti islamistům. Proto na začátku války propustili tisícovky islamistů z vězení. Proto se na začátku války Assad s IS vzájemně ignorovali. Ve městě Deir Zoir ovládal Assad a IS každý jednu polovinu města, checkpointy měli naproti sobě a vesele se na sebe usmívali. Dokud islamisti bojovali s demokraty, byli Assadovi dobří. Zbavit se Assada bylo pro Sýrii prvním nezbytným krokem k jakýkoli lepším zítřkům. Bohužel jiné skupiny, než ty co nakonec Assada svrhly se v dostatečné síle konce nedočkaly. Následující cesta bude pravděpodobně ještě víc, nebo míň trnitá, alespoň ale na té cestě už jsou. S Assadem bylo jenom peklo a to pro všechny. Navzdory různým populistickým zkratkám je fakt ten, že pád Assada vítali v Sýrii mimo jeho zaměstnanců a příbuzných všichni. Křesťané, Kurdové, mimo klan Hijriho (k tomu se dostanu dál) i Drúzové a další. Vedle vysvětlení toho, co a proč Sýrie oslavuje je samozřejmě taky potřeba kritizovat a nezavírat oči před problémy. Kritika by ale měla vždycky vycházek z faktů, ne z předsudků a populistických zkratek. 

Ten hlavní problém současné Sýrie tedy je, že Assada svrhlo spojenectví desítek různorodých skupin, více, méně, či vůbec (například na jihu) radikálních. I v případě, kdy se vláda v Damašku bude snažit fungovat rozumně, není v podstatě možný ty desítky skupin ovládnout a kontrolovat. Oficiálně si všichni budou říkat Syrská armáda, nicméně když se optáte průměrného Abdulla někde u Idlibu na vsi, nebude vůbec vědět, co to nějaká Syrská armáda je a řekne jako příslušnost pořád tu svoji původní skupinu. Tady to se v plné nekráse ukázalo na syrském pobřeží, i na jihu. Je však zase v první řadě potřeba rozvést události, která byly často podány zjednodušeně, jako "zlí islamisti ubližují alawitům a drúzům".

Alawité 

Prvně k alawitům. Bohužel jak je asi obecně známo, režim Assada z většiny tvořila alawitská menšina. Zaměstnanci věznic, policie, armádní velitelé - to všechno byli v naprosté většině alawité. Alawité byli privilegovanou vrstvou, nutno tedy říct, že pouze ti co drželi s Assadem a prosperovali z režimu. Oponenty z řad Alawitů Assad zavraždil stejně, jako kohokoli jiného. Po padesáti letech diktatury, která si vyžádala životy statisíců lidí, požadují Syřané potrestání zločinců. Problém je ten, že bohužel tady to potrestání se snadno zvrtne v kolektivní mstu. Jakýkoli zadržený Assada důstojník, co řídil bombardování měst, bude křičet "šikana Alawitů". Základ problému nemá jako obvykle s náboženstvím ani etnicitou co dělat. Nejde o pronásledování Alawitů, jde o pronásledování Assadovců. Zejména v prvních měsících po převratu hráli podstatnou roli v násilnostech Írán a Hizballáh, kteří ztratili v Assadovi klíčového spojence. Snažili se pak prostřednictvím bývalých Assada stoupenců vyvolávat nepokoje. Nevím, jestli se vůbec dalo čekat něco jiného, ale nová vláda vypjatou situaci zrovna nezvládla. Potyčky s bývalými Assada stoupenci se zejména na pobřeží nakonec zvrtly k zavraždění množství nevinných lidí. Hlavní roli v masakrech sehrály Tureckem podporované skupiny, které ovládají okupovaná kurdská území Afrinu a Serekanie. Přidaly se ale i další z množství skupin, i Syřané toužící po pomstě. Vláda po masakrech na pobřeží vytvořila vyšetřovací skupinu, zastoupenou pro nezaujatost i alawity a Kurdy. To se jevilo jako správný krok, nicméně nevím doteď nic o tom, že by se něco vyšetřilo. Je pravdou, že vláda se od počátku snaží tlačit Turecko k tomu, aby stáhlo své skupiny - které jsou zároveň primárně odpovědné za masakry, z okupovaných kurdských území. Kromě vztahů s Kurdy jde Damašku hlavně o možnost návratu uprchlíků vysídlených z těchto území. Ti představují mimo jiné ekonomickou zátěž. Každopádně řekněme si otevřeně, že přes snaživá vyjádření Shary se nic moc nevyšetřilo, zadrženo bylo symbolicky pár lidí a turecké proxy jsou v Afrinu a Serekanii dosud.

Drúzové 

Obdobné schéma mají konflikty s Drúzi na jihu Sýrie. Podstata problému nemá opět s náboženstvím moc co dělat. Mezi Drúzy jsou dvě hlavní, znesvářené názorové skupiny. Drúzové sdružující se okolo Hakana Hijriho usilují o autonomii a vystupují výrazně proti vládě v Damašku. Další drúzské skupiny se coby součást Jižní operační skupiny přímo podílely na svržení Assada a usilují o integraci do nové syrské správy. Tyto dvě skupiny jsou ve sporu, přičemž klany Hijriho se dopouštějí zločinů jak proti ostatním Drúzům, tak i proti beduínskému obyvatelstvu na jihu Sýrie. Nevím jestli v nějakých médiích proběhla u nás zmínka o stovkách vysídlených beduínských rodinách. Tomek první část. Druhá část je bohužel obdobná, jako v případě syrského pobřeží. Zapojení pro vládních skupin do střetů znamenalo povražděni spousty nevinných lidí. K vraždění se připojily i různorodé skupiny, jak doma říkáme "pouštních islamistů". To jsou různé pozůstatky IS a podobných. Ti nejsou pod vládní kontrolou vůbec. Nutno spravedlivě i říct, že vláda od začátku svého působení podnikla proti IS několik razií a jednala v této záležitosti i s kurdskou SDF ohledně společného postupu. Zločinů na jihu se ale dopouštěly i skupiny, které vláda považuje za svoje. A opět i tady chybí nějaká ráznější reakce. Shara vyjádřil nějaké to politování a uznal nějaké to pochybení, čímž se ale věc tak nějak uzavřela.

Bohužel v současné stavu Sýrie chybí i nějaký větší veřejný tlak na prošetření a potrestání událostí z pobřeží i jihu Sýrie. Klan Hijriho a obyvatelé pobřeží jsou prostě bráni jako "Assadovci" a v porevoluční náladě a po padesáti letech trýznění se nikdo kvůli nepřetrhne. Je to realita, které se asi nelze divit. Jako obhájci lidských práv bysme ale měli taky zdůraznit, že to je špatně. Kvůli spravedlnosti jako takové, i kvůli tomu, že na beztrestnost a nekontrolovatelnost některých radikálů ve výsledku může doplatit kdokoli.
 
Izrael 

K jihu Sýrie ještě stručně doplňme zapojení Izraele. Ten byl po převratu celý natěšený na to, jak si na jihu Sýrie pod záminkou ochrany Drúzů udělá svůj Donbas. Drúzové nicméně izraelskou "pomoc" odmítli dost jasně a byla to jedna z mála věcí, na který se množství různorodých kmenů dokázalo shodnout. Izrael nicméně od svých záměrů nepustil a od "ochrany Drúzů" přešel k dalším záminkám. Izrael bombardoval Sýrii loňském roce na desítkách míst. Nejintezivnější útoky probíhaly bezprostředně po převratu, trvají však dodnes. Bombám se nevýhody sklady zbraní na územích pod kontrolou Kurdů, ani samotné centrum Damašku. Izrael argumentuje možným ohrožením ze strany nové vlády. Je to vcelku absurdní zdůvodnění agrese. Nová vláda od počátku dává najevo vůli ke smíru i s Izraelem a deklaruje, že nechce po letech války s nikým bojovat. O smíření s Izraelem mluví Shara někdy tak moc, až je za to vzhledem k situací v Gaze terčem kritiky. Každodenně Assad byl klíčovým spojencem Hizballáhu a Íránu. Ti teď přišli o svoje klíčové operační centrum. Izrael si že svého bezpečnostního hlediska rozhodně polepšil. Že neměl potřebu nic bombardovat za dob Assada, kdy v zemi operovaly íránské gardy a Hizballáh je skutečně zajímavé. A snaha využít příležitosti a urvat z oslabené Sýrie další kus území je evidentní.

Rojava 

 Tím pozitivním můžeme začít, pokud jde o vývoj v Rojavě. Narážím často v diskuzích na takové povzdechy "a co chudáci teď Kurdové v Sýrii". Kurdové v Sýrii jsou nejblíž svoji oficiální autonomii, co kdy byli. Na jaře podepsala Rojava dohodu s Damaškem o začlenění kurdských jednotek pod státní správu. Dohoda byla často chybně interpretována, jako něco negativního, jako by mělo jít o konec kurdských jednotek. V Rojavě se to ale hodně oslavovalo. Jde primárně o formální začlenění, které Rojavu chrání před tureckou invazí. Turecko se od počátku převratu snaží novou syrskou vládu nahnat do konfliktu s Rojavou, Erdogan už se třepal na to, jak s asistencí z Damašku k Afrinu a Srekaniyi obsadí i zbytek rojavského území. Jenže v Damašku měli v tomto svůj rozum, do žádného konfliktu se nahnat nechat nechtěli. Shara upřednostnil dohodu a dokonce požádal Turky o stažení z Afrinu, aby byl možný návrat statisíců uprchlíků. K tomu zatím nedošlo, nicméně úplně ustaly turecké útoky, které byly do té doby pro Rojavu tou úplně největší hrozbou. V tomto ohledu je dodnes klid a v Rojavě si skutečně oddechli, protože neustálá hrozba tureckých dronů nenechala lidem klidný spánek. Od podpisu dohody se bohužel vztahy s Damaškem zhoršily a narostlo napětí. Rojava má výhrady k nové ústavě i ke státnímu uspořádání. Kurdové by chtěli mnohem větší důraz na zajištění práv menšin. Nedávno proběhly střety pro vládních skupin a SDF (syrské demokratické síly, koalice jednotek v Rojavě, nejvýznamnější je YPG/YPJ)v kurdské čtvrti v Aleppu. Obě strany se viní z toho, kdo střet vyvolal. Roli hraje i to, že vláda v Damašku nemá ani zdaleka kontrolu nad všemi skupinami. Bylo nicméně uzavřeno příměří a obě strany vyjádřily vůli k zažehnání konfliktu. I tak se ale průběžně panuje mezi SDF a syrskou armádou napětí, zejména v arabských oblastech pod kontrolou SDF.Trumpův zmocněnec pro Blízký východ nedávno Rojavu navštívil a sešel se s Mazlum Abdim - velitelem SDF. Z této návštěvy byli hodně nešťastní v Turecku, znamená to totiž jasné vyjádření podpory Rojavě. Rojava také úspěšně navázala vztahy se sousední KRG (irácký Kurdistán), které byly dlouhá léta napjaté. KRG na poměrně důležité ekonomické vazby s Tureckem. Ty byly dlouhá léta přednější a vztah k Rojavě zůstával chladný. Nutný říct, že ze strany vlády Barzaniho šlo o pragmatickou stranu vyjít s Tureckem. Snem řadových Kurdů je nicméně kurdská jednota a postoj k Rojavě nebyl mezi obyvateli KRG nikdy úplně populární. Každopádně po pádu Assada Barzaní svůj postoj změnil - zjevně pod vlivem toho, že Rojava je na cestě k oficiálnímu statusu, s čímž je i Turecko zatím nucené se smířit. Od pádu Assada proběhla v KRG již dvě přátelská setkání Mazlum Abdiho s Barzaním. K velké radosti Kurdů a opět velké nelibosti Turků. Rojava si od počátku vede velmi šikovně v diplomacii, směrem k Damašku i směrem do světa. Metodou vařené žáby směřuje k tomu s aby nakonec byla autonomní. a od počátku opravdu velmi šikovně směřuje k tomu, aby byla Rojava autonomní.

Věc je nicméně ale složitá i v tom, že v Rojavě žijí i Arabové a SDF ovládá i defacto čistě arabská území. Arabové byli za Rojavu rádi, když další na výběr byl Assad, nebo IS. Teď by ale velká část z nich preferovala být součástí Sýrie. Bude to chtít ochotu ke kompromisům z obou stran. Pozice Rojavy je pořád dost křehká. Závisí do značné míry na postoji USA, což samo o sobě není žádná výhra. Turecko si dovolí přesně tolik, kolik USA svolí. Klíčový a zároveň křehký je i vztah s vládou v Damašku. Rojava se musí snažit s Damaškem nějak vyjít už proto, že pokud by skutečně došlo ke konfliktu, Turek půjde rád Damašku na pomoc a US kvůli Rojavě s Tureckem válčit nepůjde. Rojava musí tím vším nějak balancovat, nemůže opomenout svoje zájmy které jsou jasné - decentralizovaná správa, nemůže nějak zásadně ani popřít svoje principy a mlčet pokud jde o práva menšin a podobná témata. Pozitivní je, že vládě v Damašku se do konfliktu evidentně nechce. Bohužel ale v okolí Rakky a Aleppa jsou bývalých islamistů, kteří by konflikt vyvolali rádi. Jestli se vedení na obou stranách podaří situaci zvládnout bude ještě otázka.

A jak to bude dál? 

 

Autor - Markéta Všelichová, Victims of wars aid z.s.

Líbí se Vám článek? Podpořte VOWA příspěvkem na náš projekt v Sýrii, nebo nákupem v obchodě naděje! ❤️